Vzpomínky na Slovensko

Rok 1957 byl pro mne prvním, kdy jsem se zúčastnil soutěží wakefieldů za LMK Brno. Gumu Pirelli jsem tehdy ještě neměl, létal jsem na naši optimitku a výsledky tomu také odpovídaly. Jako student druhého ročníku průmyslovky jsem penězi neoplýval - rodina žila na tři strany (otec montér venku, matka TBC doma ve Švábenicích a já v Brně). Přesto jsem ani na okamžik nezaváhal, když mi Bohóšek Vacek nabídl odprodat tři starší svazky „maďara“ a později i Emil Res tři svazky nové pirelky. Přes zimu jsem na tuto kvalitní gumu postavil nového wakefielda s děleným trupem a k němu dvoje křídla. První měla profil B 6356b a druhá byla s tuhým balzovým potahem náběžky až k nosníku s profilem G 395. Nový model jsem zalétával doma, ve Švábenicích na sněhu. Neměl jsem žádného pomocníka, a tak éro bylo natáčeno jen v ruce, prstem za vrtuli, bez vytažení svazku. Bylo mi jasné, že guma dostává zabrat, ale neodolal jsem pokušení a zkusil natočit 400 otáček, éro letělo 2 minuty 20s. To byl dobrý výkon a na soutěži, při vytaženém svazku šlo točit asi 550 otáček, takže optimální výkon bez termiky byl kolem maxima 3 minuty. V klidu v zimě na sněhu byly výkony s oběma křídly srovnatelné, s Benedekem éro pomaleji stoupalo, ale lépe klouzalo. Takto vybaven jsem na jaře odlétal čtyři krajská kola pro výběr reprezentanta Brna na soutěž do Maďarska a skončil celkově druhý za Edou Chlubným, před Milošem Gabrielem, Petrem Králem, Edou Forejtníkem, Jurou Hegerem, Jindrou Havlíčkem a Bohóškem Vackem.

 

První výběrová soutěž roku 1958 byla již tradiční Prvomájová, pořádaná na Vajnorech u Bratislavy. Jelo se tam rychlíkem, odjezd z Brna asi ve 2 hodiny ráno. Tu noc jsem prakticky nespal. V Bratislavě na nádraží jsem si chtěl koupit něco na jídlo, ale nebyl na to čas, protože kluci spěchali a já to tam neznal a musel s nimi, říkali mi, že na letišti bude občerstvení.

V silně termickém a větrném slunečném počasí jsem se přesvědčil, že pevnější křídlo s profilem G 395 je do turbulence nevhodné, éro v kluzu houpalo. Dva lety jsem takto pokazil. Navíc při pátém letu jsem měl asi delší doutnák a deter kopal v obrovské výšce, po deseti minutách éro sedlo doprostřed obrovského lánu pšenice. Hledání bylo bezúspěšné, i když tam bylo i pár dalších, stejně postižených hochů. Zklamaný jsem se vracel na letiště, celý rudý od prudkého slunka, špinavý a poškrabaný od vousaté pšenice. Na startovišti bylo ono občerstvení, měli však jen pití, a tak jsem naráz vypil dvě limonády. Pak mi Eda Chlubný říká, zda vím, kde mi to éro sedlo, říkám uprostřed toho lánu pšenice za cestou. On na to, že na mne čeká pilot se zlínem Z-22 Junák, ať se podívám i po ostatních érech. Vůbec poprvé poletím v letadle. Lezu do kabiny a ptám se pilota, kde mám padák, on se chechtá, že ten snad nebudeme potřebovat, a to již startujeme. Nad lánem pšenice máme výšku asi 400 m. Pilot se mne ptá, zda vidím nějaký model. Říkám, že z té výšky vidím jen ten celý lán, jinak nic. Prima, tak půjdeme dolů, a staví junáka na ucho. Vybírá to tak dvacet metrů nad obilím, neptá se, zda něco vidím, ale jen jak se mi to líbilo. Říkám, že to bylo nádherné. Kluku, máš odvahu a to se mi líbí. Nastoupali jsme větší výšku a pilot předvádí, co vše lze s junákem dělat, na hledání ér při všech těch souvratech a skluzech již není pomyšlení. Nakonec se ty dvě limonády ve mně hnuly. Pilot éro uklidnil a říká: před sebou máš zásuvku, otevři ji a je tam papírový sáček, nestyď se a hezky to tam vyklop. Říkám, že ne, že to vydržím. Směje se a říká, že studené je to protivné, ale již jde na přistání. Junák ještě roluje, ale já již otevírám kabinu a hrnu se na křídlo. Éro již stojí, ale motor ještě běží, kousek dál stojí Jindra Havlíček a řve na mne: „Otoč se k ocasu, jinak to budeš mít na nohavicích“. Mezitím proběhlo vyhlášení výsledků a nasedáme na korbu nákladní ereny. Jsem poněkud nesvůj a ještě dvakrát krmím racky přehnutý přes korbu. Ve vlaku jsem se konečně dal trochu dohromady. Kluci z toho mají náramnou zábavu. Pak mi říká Eda: „Tady máš logaritmické pravítko za sedmé místo, Gabroš byl první, vyhrál foťák, a tys byl z Brňáků druhý, gratuluju“.

Další výběrová soutěž byla v Šumperku, já tam již létal s novým Tágem. Éro mělo štíhlejší trup, větší rozpětí, menší výškovku a létalo fantasticky. Bylo velmi termické počasí se silnými stoupáky i klesáky, ty poznamenaly i lety největších favoritů, mezi něž patřil Ladislav Mužný. Láďa měl již odlétáno a já měl letět poslední, pátý let. Bohóšek říká, klid Lubo, máš to dobré, jen neleť do padáku, v klidu si to pohlídej. Sidor však hecuje, musíš letět maximum a vyhraješ, porazíš reprezentanta Mužného, to je životní šance. V éru mám nový svazek z dvanácti nití pirelky 6x1 od Emila. Pamětliv slov Sidora natáčím na maximum 660 otáček, guma je tvrdá a slunce zrovna vykukuje z mraku. Hážu éro a v tom přichází závan. Konec motoru je v 300m výšky, éro stále stoupá, již by to měly být tři minuty a éro vlétlo do základny mraku, naštěstí během pár vteřin vylétlo, kope deter a časoměřič hlásí maximum. Na výsledovce vidím časy prvních pěti a zjišťuji, že bych vyhrál, i kdybych letěl jen dvě minuty... Výsledky ze Šumperka, z celostátních, z krajské, ale i z Brněnské gumy nebo Bratislavy mi stačily na šesté místo a tedy i k pozvání na soustředění reprezentantů pro MS 1959 ve Francii.

Někdy po začátku nového školního roku se koná Mistrovství ČR v Žilině. Jedeme tam již v sobotu. Aby mne uvolnili ze školy, tak musím mít omluvenku. Sám ředitel Zukal si ověřuje u Halaxy, zda jsem tak dobrý a musím tam být. Krajský náčelník Halaxa říká, že na mně žádný zvláštní zájem nemá. Naštěstí zafunguje můj třídní, a tak mohu jet. Večeříme ve vinárně, poprvé piji víno. Parta se dost opila. Eda Forejtník se mne ptá, jak mi je. Po pravdě říkám, že dobře, ale on zkušeně radí: „Pro jistotu to raději vyklop, ať máš pokoj a zítra čistou hlavu.“ Eda Chubný ještě na letišti hraje všemi barvami, i někteří další mají na tváři stopy prohýřené noci. Forejtník mi říká, podívej se na ně! Abych netrhal partu, tak zahraju divadlo a říkám: „Kde je ta kurva, co mi furt točí tím letištěm!“ Má to velký úspěch. Eda Chlubný prohlásí: „S tím je dnes konec.“ Jsme s Edou Forejtníkem tak trochu bokem a klidně létáme, chytil jsem jeden padák, ale jinak to jde. Přichází pan Čížek, Mužný, Dvořák a další experti podívat se na éro Forejtníka a ptají se: „Kde je ten Koutný?“ Eda Chlubný říká: „Neztrácejte čas, ten neví, proč mu to létá, a dnes ani neví o sobě.“ Bohužel chytám ještě jeden padák, ale poslední let je opět maximum. Láďa Mužný vyhrál za plných 900 sec. Mimo jiné dostává 1 kg nové gumy Pirelli. Jak rád bych za ni vyměnil toho svého koně ze Šumperka... Druhý je Čížek (asi 839 sec.), třetí Dvořák, pátý Forejtník a devátý já. Za Mužným máme velký odstup, ale od druhého místa je to našlapané po pár vteřinách, já mám 805 sec. Poslední výběrovou soutěží je Brněnská guma. Můj výsledkem je slušné umístění, ale čas pod 800 sec., což nyní pro mne začíná být hranicí absolutní kvality.

Prvomájová se v roce 1959 létala opět na Vajnorech, avšak počasí bylo velmi nepříznivé, silný vítr, chladno a déšť vedly k rozhodnutí o přerušení soutěže po třech kolech, zbývající se prý bude létat o prázdninách. Bylo mi to líto, protože jsem i v tom nečase výborně zalétal a kdo ví, co bude o prázdninách, měl jsem jet s Edou, jeho rodinou, Jindrou Havlíčkem a Láďou Tichým do Tater. V sobotu jsme se již tak trochu vraceli a byli v Beskydech na Bílém Kříži. Eda i ostatní prohlásili, že na dolétání Bratislavy kašlou a mně to také radí. Odpoledne jsem se rozloučil, sedl na vlak a jel domů, v Ivanovicích jsem vyhecoval Josefa Nejeschlebu, aby si vzal éro a ráno se mnou jel do Bratislavy. Tam nás přivítal Jožo Gábriš. Řekl, že létání je na kola a tedy Josef může letět jen dva poslední lety a ne celou soutěž. Já měl sebou výborné Supertágo, ale novou gumu, údajně pirelku z Rakouska, a ta nestála za nic. Naštěstí bylo termické počasí, počkal jsem na silný stoupák a bylo to maximum s obrovskou rezervou, Když jsem se vrátil, tak mi Jožo říká, máš dvě minuty do konce pátého kola, to nestihneš natočit, tak to uzavřeme. Říkám: „To ne,“ a hlásím se na start. Časoměřiči se smějí. Beru nenatočené éro a lehce je klouznu: 16 s, už ti to píšu, moc jsi to nevylepšil. Já na to: „Říkáte, že je to na kola, mám tedy 8 minut pracovní čas na opravu po konci kola a hned se na ni hlásím.“ Nastalo dohadování. Říkám změřte to, neuznáte-li to jako opravu, tak podám protest a Praha to vyřeší. Letím maximum a je to zapsáno jako pátý let. Vyhrávám, ale moc přátel jsem si tam neudělal, protože Sitár a Čunderlík jsou za mnou asi jen o minutu... Jožo  Gábriš se začíná familiárně bavit o průběhu soustředění. Po pravdě říkám, jak to tam bylo, chápavě pokyvuje hlavou, říká: „Také to znám.“

1. září 1960 nastupuji základní vojenskou službu do přijímače v Kostelci nad Labem, pak PDŠ na Ruzyni, nakonec ŠDZ na Mokradi nad Liptovským Mikulášem - u raketýrů. Na Mokradi máme modelářský kroužek. Fandí nám i politruk major Sříbrný, bývalý pilot. Hned v zimě se o nás zajímá krajský náčelník ze Žiliny Poliaček. Výborný chlap bez předsudků a zapálený pro věc. Létáme na sněhu, moje Supertágo suverénně létá jedno maximum za druhým. On je nadšený, dostáváme materiál i nějakou gumu. Na jaře jedeme na soutěž do Šumperka, vyhrávám tam gumáky, Botek je třetí ve větroních.

Létá se soutěž v Žilině, jedeme tam všichni. Až na soutěži zjišťuji, že je to jen pro větroně. Nechci jen koukat, a tak na smrkovou lištu 8x5 dávám zavírací špendlík a vše přivazuji gumou na spodek trupu supertága, pro jistotu převazuji i sklopenou vrtuli (guma je v trupu). Hlásím se do soutěže větroňů A-1. Poliaček se chechtá, hej pravidlům to vyhovuje, ale len keď to vydrži ta krídla. Vlekám velmi opatrně, funguje to jako boční háček a výšky vypnutí nejsou přes 40m, naštěstí Supertágo výborně klouže a jsou tam i slabé stoupáky. Je konec soutěže, vyhlášení výsledků A-2, Pepa Šindelář je se svou Zuzanou na první své soutěži hned pátý, Botek dokonce druhý. Pak se vyhlašuje kategorie A-1. Překvapivě, ale s velkým náskokem vyhrálo moje Supertágo. Poliaček je našimi výsledky přímo nadšený a hned nás zve na Krajskou, co bude za měsíc také v Žilině.

Počasí je výborné, a tak létáme jedno maximum za druhým. Poprvé mám plných 900 na soutěži (před tím jen na soustředění reprezentantů v Roudnici). Nastává loučení, ŠDZ končí a já jedu sloužit do Brna. To ještě nevím, že po Novém roce budu opět na Slovensku - ve Zvoleni. Tam je dobrý klub vedený Jozefem Cerhou, zvaným Páter. Poliaček je moc rád, že jsem opět v jeho kraji a chce, abych Zvolenčany naučil stavět a létat wakefieldy. Doporučuji, jim, aby si postavili každý jedno Supertágo. Páter mi to však trochu naboural tím, že on si to přizpůsobí svým specifikům. Jeho éro tedy nemá profil B 6356 b, ale silnější B 8356 b, trup má větší průřez, aby tam měl svazek místo a netřel o stěny, uši mají eliptickou odtokovku, VOP větší plochu. Zkrátka je to jiné éro, sice hezké, ale těžší a méně létavé. Jagerský chce Supertágo, ale spojení křídel na drát a jednoduché V. Dobře, kreslím mu tedy křídlo s profilem B 6356b a půdorysem jako větroň Spartak (rovná náběžka, ve dvou třetinách se obdélník láme na lichoběžník). Motorová část má minimální plochu (kosočtverec 30x30 mm), na horní straně je malá půlkapka a v ní dráty spojení křídla. Éro je to moc hezké, stabilní a zatraceně létavé. V tréninku navečer za Hronem je naprosto rovnocenným soupeřem mému Supertágu. Mladý chlapec má strach z Wakefielda, staví A-1, nechá se zblbnout článkem propagujícím CLARK Y, lichoběžníkové křídlo a výškovku později použije na trup podobný Jágerského spartaka, výkony však jsou o 30% horší. Pak je tam student, rozumbrada, co přišel s tím CLARK Y, staví Supertágo, ale s tím profilem CLARK Y, létá to jen kolem dvou minut. Nakonec mu půjčuji svůj experimentální F-104 LK „Starfighter“.

Přes Velikonoce se jede na soutěž Cup d'Hiver do Komárna. Všichni si postavili moje Mikrotágo. Já však mám službu na Bakové jamě a jet nemohu, berou moje éro a létají to za mne proxy. Výsledky prý byly dobré, ale výsledkovku jsem nikdy nedostal.

Pak se létá krajská, opět v Žilině. Je hezké, teplé, slunečné počasí, ale poměrně dost to fouká. Létáme wakefieldy i hivery. Je to pěkná honička. Supertágo letí samá maxima. Zbývá odlétat ty hivery, při čtvrtém startu vidím, kam mi sedá éro, je to na okraji letiště, nad sebou však také vidím letět starfightera v obrovské výšce a náš študák si klidně kráčí krokem, vůbec se nerozběhne, že mu éro ulétává, mu nevadí, on je nestavěl. Křičím na něj, ať tedy mi vezme zpět hivera, kterého při tom zvedám nad hlavu, že já poběžím pro jeho wakefielda. Mám náskok a jsem pod érem. Přede mnou je však prudký svah k Váhu, éro sedá na deter doprostřed řeky. Jsem velmi mizerný plavec, ale neváhám ani okamžik, skáču do studené vody, plavu k éru, jednou rukou je držím nad vodou a druhou plavu zpět ke břehu. Za hodinu jsem nazpátek, podávám éro študákovi a říkám doleť to. On na to, že to byl poslední let. Říkám kde je můj hiver, on na to, že tam, kde přistál. Jsem naštvaný a vracím se pro éro, to však již někdo mezitím ukradl. Mladému hochovi navíc ulétlo jeho éro i s mojí zapůjčenou vrtulí. Inu s půjčováním je to vždy stejné.

Létá se výběrová soutěž v Žilině. Mrholí, počasí nic moc, já jsem dostal od pátera foťák Vega a tak fotím, rozptyluji se a promeškávám optimální okamžiky ke startu. Nakonec jsem asi osmý, nic moc, zvykl jsem si již na lepší umístění v soutěžích. Následuje Brněnská guma za dobrého počasí a s výbornými výsledky, mám zase šanci být v reprezentaci.

Koncem prázdnin se létá Celoslovenská súťaž na Sliači. Za Zvolen soutěží páter, Jágerský a moje maličkost. Ostatní se nekvalifikovali a dělají pomocníky. Je nádherné počasí pozdního léta, slunečno, teplo a termika, slabý variabilní vítr. Létám dobře, i když jeden let byl poznamenán klesákem. Zatím to vypadá na čtvrté místo, když Jágerský má čtyři maxima a může vyhrát, páter je průměrný, favoriti Sitár, Čunderlík a další mají jen malou ztrátu. Čunderlík při čtvrtém letu měl nesmírnou kliku, jeho éro chytil silný stoupák, nasál éro pod mrak daleko za Hron, pak však se vítr otočil a po půl hodině mu éro přistálo jen pár kroků od místa startu. Můj pátý let je maximum až za Hron, musím se brodit špinavou břečkou, co tam teče. Po návratu je pár minut do konce kola. Jagerský ještě neletěl a právě se vrací, nese éro po čtvrtém letu. Říkám mu hoď to na kluz a máš právo na opravu, vyhraješ. Bratislaváci začali hulákat, že když to udělá, tak nás oba zrubou ako koně. Páter vše zažehnává. Palo Jágerský natáčí jen pár otáček prsten a hází éro do vzduchu těsně před koncem soutěže, letí asi půl minuty a to mu stačí na páté místo v soutěži, já jsem tím pádem třetí. Všichni se tváří spokojeně, jen já říkám: „Paľo, právě jsi promeškal příležitost být mistrem Slovenska a ta se již nikdy nemusí zopakovat“. Páter však říká, že i tak jsme udělali výborný výsledek a i Poliaček bude jistě spokojený. Co mne mrzí je, že tato soutěž nebude brána jako výběrová pro reprezentaci.

Jedu tedy do Kamených Žehrovic na výběrovku. Moje Supertágo mi tak trochu vyschlo. Také svazky byly strhány, znovu svázány a při tom ztratili i nějaký ten gram, jeden má jen 46 g. Prázdná váha éra je jen 183 g. Beru tedy ten lehký svazek, dělám na něm suk. Do soutěže nesmí. Pro jistotu celé éro znovu lakuji zaponem, nyní je to v pořádku i s tím lehkým svazkem. Páter mi říká, že by to neriskoval a dal 2g olova do kapsy, éro létám vyhladovělé a malé dovážení lehce vpředu mu jen prospěje. Zkouším to tedy a má pravdu.

V Žehrovicích je krásné termické počasí. Létám samá maxima. Vidím Frantu Dvořáka, éro mu sedlo do odkaliště u haldy, je celý černý a tak ho hecuji, zda se dal ke kominíkům. Ten vtip mi nevzal a moc se naštval, pak ho vidím mluvit s Čížkem. Před čtvrtým letem jsem půljazykem nechtěně vyhrnul to olůvko z kapsy, místo toho, abych je tam hned dal, tak si říkám zkusíš to v turbulenci bez olova, zda to bude houpat. Olovo mám tedy v kapse trenýrek a startuji.  A ono to houpalo hodně, sice velká výška z motoru a slabá termika stačila na maximum, éro však přistálo blízko. Ještě, než stačím olovo dát zpět do předku kapsy, tak je u mne Radek Čížek, že musím na váhu, zda nemám těžší svazky. Směji se a jdu. Trouba to olovo jsem tam mohl dát hned několikrát, ale já to neudělal, zdálo se mi to nefér. Nastalo vážení. Radek má staré kuchyňské váhy, stále tam něco šolichá a pak mi říká, že jsem trouba a mám moc lehké svazky, 46g, je to v pořádku, zbytečně se šidíš, ještě si zvážíme celé éro. Máš to asi celé pod váhu. Ptám se kolik. To on neví, snad gram, či půl. To jsou ty tvé lehké svazky, na to jsi doplatil. Tento let je anulován. Podobně dopadl i Šimerda a další favorité měli podezřele lehká éra, ovšem mimo domácí, vyhrál Dvořák. Eda Chlubný mne hecuje, ať podám protest, éro bude zapečetěno a převáženo v Praze. Na takové váze, co má Čížek a za i mírného větru v otevřeném autě, nelze rozhodovat o půl gramu!!! Tentokrát jsem to vzdal já a asi to byla chyba, dodnes mne to mrzí, ještě více mne mrzí že jsem ten čtvrtý let dělal bez toho malého dovážení. Do Zvolena jsem přijel bez nálady. Páter mi pak plným právem vynadal.

Poliaček měl pochopení, dokonce mne chlácholil, že bude ještě jedna výběrovka, kde vše můžu napravit. Velice pěkně se semnou rozloučil, protože za pár dnů jsem odcházel do civilu. Řekl, že doufá, že práce, kterou jsem ve Zvolenu udělal, zanechala takové výsledky, že chalani budou létat gumáky i v době, kdy Koutný bude již dávno zase v Brně. Nicméně vždy, když budu v Žilině, tak mne moc rád uvidí. Vojnu nám pak nakonec o dva měsíce prodloužili.

Ta poslední výběrová soutěž se pořádala na podzim, kdesi na sever od Prahy. Dovezli nás tam na náklaďácích. Bylo chladno a dost to foukalo, ale létat se dalo. Já cítil šanci, ostatní Brňáci moc chuti do létání neměli. Sešla se jury a začalo dohadování, zda létat, či ne. Vítr byl prý 5-9 m/s, nakonec bude nejlepší, když někdo poletí na zkoušku, nikomu se letět nechtělo. Tak vybaluji fidlátka, natáčím Supertágo, zkracuji doutnák a čekám, až slunko trochu vykoukne z mraků. Je to tam, Éro prudce stoupá, motor je 75 s. Výška přes 100 m a éro stoupá i v kluzu, po dvou minutách kope deter, až na zem a je to maximum. Běžím skoro pořád pod érem po povláčeném poli, žádný problém se sledováním modelu. Vracím se za čtvrt hodiny a dovídám se, že soutěž byla zrušena pro špatné počasí. Eda Chlubný mi říká: „Posral jsi to sám, tím že jsi ukázal, jak se to má létat a že máš éro na vyhrání. Schindlerovi vyhovuje sestava reprezentantů tak, jak je doposud a vůbec tam nepotřebuje nějakého Brňáka“.

Rok 1963 včetně úspěchů gumičkářů LMK Brno II a mého vítězství v Bratislavě jsem již ve svém Občasníku popsal a je i součástí medailónku o Jirkovi Bočkovi a v knize Modely letadel s gumovým pohonem pod názvem Francouzký metr.

Pak se za nějaký rok konaly celostátní v Bratislavě. Přijel jsem tam i se svou partou z LMK Brno III včetně mladých bažantů Kunerta a Haniky.  Velice přátelsky jsem se pozdravil s mojí starou známou partou ze Zvolena. Padaly dotazy, zda stále ještě létáme se Supertágy. Říkal jsem, že bažanti sice zkouší rychlý motorový let, ale já v tom žádnou výhodu nevidím a tak létám stále to Supertágo, co jsem postavil u nich ve Zvoleni. Páter s úsměvem líčil, jak bažanti pochytili móresy vojáčika. Dobře staví gumáky a takticky létají, ale také si neodpustí moji frajeřinu: klouznout wakefielda jako házedlo z mostu nad Hronem, plným jarních vod...

Pak začala soutěž. Bylo hezké slunečné počasí, i když od rána trochu větrné. Letěl jsem dvě maxima, ale druhé nebylo doměřené do konce. Paní Gábrišová prý moje éro neviděla do konce. Chybí mi tedy pár vteřin a moc mne to štve. Říkám Vláďovi Kunertovi, ať tu dámu pohlídá a je u ní, když poletím. Fouká již silněji, natáčím a pak dlouho čekám, až to tam bude. Start, výška fantastická. Po třech minutách kope deter, až na zem je to 6 minut. Když se vrátím, tak je na kartě 140s. Říkám, jak je to možné? My jsme jí říkali, že éro letí a má velkou výšku, ona tvrdila, že je již nevidí, a zmáčkla stopky. Protest byl zamítnut, dalekohled není povolen, časoměřička éro neviděla, tak čas platí. Poslední dva lety zásadně startuji do uklidněného prostředí i za cenu, že tam je padák, jen aby to neletělo daleko. I tak jsou to maxima. Kluci jsou u Gábrišové a křičí: letí, ještě letí, ona si již netroufne zmáčknout stopky dříve. Nakonec se mi Vláďa přiznal, že takto vylepšili let Haniky o celou minutu. Karlovo éro bylo již dávno na zemi, Kunert však křičel, letí, ještě letí. Madam Gábrišová, která předtím řekla, že špatně vidí, si pak netroufla prohlásit, že éro již dávno přistálo. Byla to legrace, ale mému výsledku to nepomohlo. Navíc jsem si musel vyslechnout řeči Pátera a Jágerského o tom, že koncepce Supertágo je již zastaralá a já na ní chybně setrvávám, což je vidět na výsledku této celostátní. Nesouhlasil jsem, nicméně červík pochybností byl zasazen a začal jsem pak laborovat s laminárními profily a rychlým motorovým letem. Ke koncepci Supertágo - jako soutěžní taktický model, jsem se však vrátil ještě na konci šedesátých let a s úspěchem.

Samostatnou kapitolou, plnou superlativů pak bylo deset ročníků Trnavské první světové, soutěží pro dvacetinky, pořádané Dušanem Sedlárem a kamarády z jejich Trnavského klubu. Pár obvzláště zajímavých historek jsem popsal v povídkách Prima brácha a Raci v mých knihách Dvacetinky a Modely letadel. Podobně je v obou knihách popsána první účas Slováků na soutěži dvacetinak na Brněnské Riviéře v povídce Povez ako!

Dušan také pořádal jednu soutěž P-3 v jejich velké, hezké sportovní hale. Další soutěž pak byla v menší hale místní pedagogické fakulty, tehdy se tam létala i halová házedla.

Jedna soutěž dvacetinek a M CO₂ se létala přímo na letišti v Trnavě, proti Políčku to již byl jen slabý odvar. Pokusem o vrácení času pak byly dvě mezinárodní soutěže dvacetinek a kysličníků v týdnu po OPENSCALE, ta první, prý velmi vydařená byla bez mé účasti - byl jsem nemocen. Druhá, rok nato byla pronásledována hrozným počasím, odlétalo se v silném větru, zimě a dešti. Druhý den za nádherného slunečného počasí a bezvětří byl krásný výlet na Gabčíkovo, starý Dunaj a do Lednice. Při dobré vůli se vše dalo odlétat ráno, před výletem.

Poslední dvě akce byla Majstrovstva Slovenska old-timerov konaná také na letišti u Bolerázu. Obě soutěže se létaly za silného větru. Zajímavé byly diskuse a výroční jednání slovenského SAM 119. Účast však byla slabší. Marně jsme pak očekávali pozváni na r. 2003, nic nepřišlo.

Majstrovstvá SR volně létajúcich historických leteckých modelov - Očová 28- 29. 8. 07

Hezká vesnice a pěkné letiště nedaleko Zvolena, jen 3 km od Zolné, kde operovali naši letci, za Slovenského národního povstání.  Protože z Brna je to asi 300 km, bylo jasné, že bude lepší vyrazit den předem a využít pozvání Dušana Sedlára k prohlídce historického hornického města Banské Štiavnice a kaštiela Svätý Anton. Večer jsme se ubytovali v pěkném penziónu v Očové.

V sobotu ráno, když bylo krásné slunečné počasí a úplné bezvětří, probíhala registrace soutěžících, zahájení soutěže s proslovy a spousta přátelských rozhovorů, zkrátka pohoda a poklid, bez ohledu na původní časový rozvrh. Jen pár hochů ladilo své modely v tréninkových letech. Vědom si toho, že se pomalu od západu blíží studená fronta a předpokládaný vítr, dovolil jsem si narušit onu pohodu se žádostí o přidělení časoměřiče, abych mohl soutěžně létat. Nějaký čas se hledaly startovní karty, dopisovaly jednotlivé kategorie na tabule a nakonec jsem mohl letět se svou minimaketou BREDA, v kategorii BV-3 (modely s jednoduchým potahem - kategorie minimaket nebyla vypsána) nad letištěm byl klesák a tak časy byly jen kolem minuty.  Pak již začal foukat vítr ve směru ranveje, první let mého Francouze M.B. 23 (kategorie BV-1 : pevná vrtule a oboustranný potah křídla) skončil po dvou minutách kopnutím deteru těsně před alejí vysokých olší. Při druhém letu jsem nechtěl riskovat sundávání modelu se stromů a tak točím na plno, abych stromy s rezervou přeletěl, přidal se k tomu stoupák a výška je obrovská, model se mi ztrácí v modré obloze, jdu v azimutu a kupodivu jej po půl hodině nalézám před začátkem vesnice. Třetí let je na jistotu s velmi krátkým doutnákem, model  po dlouhém sestupu z velké výšky naráží do plotu letiště, přijíždí tam nějaký cyklista se synem, bere model do ruky a já na něj křičím: něhaj to ležet! Poslechl, takže mám nejen tři maxima, ale zůstal mi i model. V poledne tedy mám odlétáno, Cloud Chasera - favorita v BV-3 raději již ani nevybaluji, riziko ulétnutí je veliké a za 14 dnů je Celostátní ČR v Chotěboři. Pořadatel zajistil pro soutěžící občerstvení zdarma nealko nápoji a velkou obloženou žemlí. Všem to přišlo vhod.

Konečně mám čas pořádně si prohlédnout slovenské modely, některé z nich vynikají vysokou kvalitou provedení a také parádně létají, ovšem v sílícím větru se často potvrzuje velké riziko ulétnutí, přistání na vysoké stromy, nebo poškození potahu ve vysokém strništi na poli za potokem. Mezi postiženými je i další účastník z ČR Zdeněk Raška, ten má pak štěstí, že sílící vítr jeho model z vrcholku 30m vysokého stromu shodil. Dušan Sedlár létá moc hezky s malou minimaketou do kategorie BV-1, asistuji mu u startů, posílám ho do termiky a jsou z toho parádní lety kolem 80 s končící přistáním před silnicí a alejí olší u potoka. Ještě větší šanci má však s větším Čížkem, ale bojí se, že o něj přijde, točí do svazku málo, dává krátké doutnáky a výsledek je hodně pod možnosti jinak výborného modelu. Fantasticky kvalitně postavená Krasnaja Zvezda Miroslava Čamaje má prní start do klesáku, ale jinak létá výborně, ovšem přistání na pole s vysokým strništěm nechává stopy na potahu. Velkým větroňům vítr usnadňuje starty, Čížkovy konstrukce Sokol, Delfín, Luňák jsou doplněny o pozdější menší typy Neptun, Sluka a slovenský Havran. Mé sledování větroňů je přerušeno setkáním s „páterem“ Jožou Cerhou, který nám dělal náčelníka LMK Zvolen již před 45 roky za doby mého tamního vojančení. Jožovi se podařilo zastavit čas a je stále v dobré formě.

Podvečerní Hangár Párty je vylepšena výborným gulášem a odborné debaty mají dost slušnou úroveň. Nedělní ráno nás přivítalo mírným, postupně sílícím větrem, který foukal kolmo na ranvej, silnici a přes vysoké olše u potoka. Aeroklubáci sice slibují, že po poledni vítr přestane foukat. Nevěřím, já již létat nemusím, mám vyhráno a tak se pomalu se všemi kamarády a moc příjemnými lidmi loučím. Odjíždíme, máme dost času si kousíček zajet na pěkný výlet směr „Kůpele a hrad Bojnice“.

3. Podpoliansky zlet historických modelov ( 8.- 9. august 2009 Očová )

Hlavní pořadatel pan Valent mne osobně pozval s přáním, abych při té příležitosti měl přednášku na téma Modely letadel s gumovým pohonem. Po zkušenosti s velmi pěkným prvním ročníkem, jsem toto pozvání rád přijal. Bohužel zdravotní problémy mého syna i mé vlastní způsobily, že potvrzení účasti se žádostí o nocleh jsem poslal dost pozdě a tak jsem asi dost zkomplikoval ubytovateli na letišti situaci, nicméně ubytování mi bylo potvrzeno. Po našem příjezdu v pátek odpoledne, měla slečna rozdělující účastníkům pokoje značné problémy, které asi nemohla vyřešit bez pořadatele. Chtěl jsem si tedy s přítelkyní postavit stan, velkou poklonu však musím složit vedení aeroklubu, které vše vyřešilo elegantně tak, že nám nabídlo možnost přespat v jejich kanceláři, kde navíc budeme mít více místa i soukromí. Rádi jsme tuto nabídku přijali. Páteční pozdní odpoledne a večer bylo časem vítání se a debat se starými známými a okukováním nových modelů.

Sobotní nádherné ráno bylo naprosto bezvětrné a téměř bez rosy. Jsem mile překvapen setkáním s „Páterem“ Jožou Cerhou, mým náčelníkem LMK Zvolen před padesáti roky, mimo vzpomínky nás starců na doby minulé on navíc předvádí svůj perfektní RC akrobat. Někteří nedočkavci včetně mne by chtěli využít ideálního počasí a hned soutěžně letět. Nejprve však byl nutný přesun až za letiště na louku směrem k Zolné. Pak proběhla registrace a zahájení soutěže. Pořadatel s ohledem na předpokládaný směr slabého větru doporučil volným kategoriím individuální posun startu ještě dále od remízků do plochy louky. My Brňáci jsme tak také učinili, i když později se ukázalo, že žádný vítr téměř nefoukal.  První let dělám s BV-3 Cloud Chaserem, ale mám poruchu na počítadle natáčedla a starý svazek nemá pořádný moment. Přízemní let v klesáku, časoměřiči nějak vynechaly stopky a bere čas z mých - 92 sec. To maximum bylo s odřeným hřbetem, říkám si, že příště musím točit více a trhám svazek. Proto hned natáčím svůj BV-1, výborný  M.B.23 a to je „jiné kafe“ letím samá maxima, při druhém a třetím letu již začíná fungovat nasvícený svah blízkého kopce a tak je tam silný stoupavý proud, který nechce pustit model s vykopnutým deterem dolů - vždy to bylo za 4 minuty 25 sec.  Jdeme k autu a beru nový svazek pro Cloud Chasera a hned od auta letím druhý a třetí let hezky vysoko. Konečně mohu nasávat atmosféru soutěže, obdivovat důstojné lety velkých větroňů Milana Drnce a Vítě Laciny, nebo stratosférický let malého Bobíka. Miro Hartman mne upozorňuje, že jeho kolega Henrich prodává hezké vrtule na gumáky. Nestačím se divit, kolik toho ten člověk má v různém stupni rozpracovanosti od polotovarů až po hotové vrtule s perfektním finišem. Dovídám se, že je vyučený dřevomodelář a nyní pracuje na vysoké škole. Dostávám jednu hezkou vrtuli a cítím se zavázán, tak ho upozorňuji na možnost velké zakázky pro stavebnice old-timerů Krasnaja Zvezda, myslím že Ikara bude mít nového dodavatele. Hodně okukuji konkurenci. Dva dobře postavené Skřivany od Valenta a jeho chlapce znám již z letošní OPENSCALE, další nový má má také Čamaj, dále vidím tři nové Bobíky a pak jsem požádán o radu jaký svazek do nového krásného gumáka, je čas na oběd. Zjišťuji, že můj obličej je nebezpečně připečený a odpoledne již na slunce nesmím. Nicméně navečer se má létat soutěž Minutka, na tu jsem vzal minimaketu Mig-3. Letím tedy hezký kontrolní let přímo od hangáru, ale po minutě Mig začal houpat. Když jej zvedám, vidím, že mu chybí podvozek. Jednu nohu nacházím poměrně brzo, druhou asi po hodině.

Večer je zahájena guláš párty, pak následuje moje přednáška a na ni navazující velká diskuse.

Na létání té minutky je již tma, tak tedy zítra, stejně jako případné FLY OFF. Pokračují přátelské debaty, které se v učebně protáhly až do půl čtvrté nad ránem. Pak se všichni musí pořádně prospat. Po snídani se loučíme se všemi, co jsou již vzhůru a odjíždíme směrem Zvolen, Sliač, Banská Bystrica, Donovaly, Ružomberok, Dolný Kubín, Těrchová, Vrátná Dolina. Moje přítelkyně je nadšená všemi těmi místy, které si pečlivě prohlížíme, ale neví, co ji čeká na závěr : lanovkou na Chleb, traverz na Poludňový Grůň, strmý dlouhý sestup na Chatu pod Grůňom pak cítíme v nohách ještě tři další dny, jelení guláš a pak již mírnější přesun do Vrátné, ještě na konci Těrchové jsme sehnali dobré ubytování. V pondělí jedeme do Žiliny, prohlídka města je navíc korunována nákupem hezkého hedvábného papíru pro old-timery v různých barvách (doporučil Miro Hartman). Pak již jedeme na Bytču, Makov, oběd na Bumbálce a prohlídka krásné Kroměříže.

Ano, byl to především krásný výlet. Snad mi prominete, že nepíšu kdo vyhrál, ale výsledkovku najdete i s fotkami na stránkách SAM 119, navíc pro mne není ani moc důležitá. To hlavní bylo setkat se opět s přáteli, vidět jejich nové old-timery, užít si nádhernou atmosféru a zalétat v ideálních podmínkách . To vše se podařilo v míře vrchovaté. Velký dík za organizaci soutěže patří pořadateli, vedení aeroklubu Očová pak za již zmíněnou vztřícnost a také Svatému Petrovi za nádherné počasí.

(Nevím jak se čtenáři líbí tato moje poněkud osobní reportáž. Pokud ano, pak mohu nabídnout ještě osobnéjší vzpomínky na dobu a soutěže wakefieldů na Slovensku před  padesáti roky).

Na závěr s odstupem čtyř let přikládám ještě zcela horké zážitky z Očové 2013

Byl jsem rád, že jsem letos nemusel řídit v tom strašném vedru. Jeli jsme autem Jirky Doležela, on má GPS navigaci a z internetu detail mapy velmi problematické cesty z Žiaru nad Hronem do Zvolena (bez použití tamní placené dálnice), obojí se bohužel ukázalo jako zmatečné a to jak při cestě tam, tak i při cestě zpět. Navíc cca 10 km před cílem cesty byla smrtelná havárie, která celou cestu zablokovala a my se museli vracet do Zvolena (naštěstí jsem tam skoro rok vojákoval a tak i našel náhradní řešení cesty). Ubytování bylo dobré, až na to, že nad ránem poblíž štěkali dva psi.

Soutěž byla parádní, i když v tropických podmínkách, užíval jsem si setkání s přáteli, dlouho si povídal s bratrem Dušana Sedlára z Trnavy a dalšími hochy. Ráno z Brna přijel Adam Jakeš se synovcem a Libor Špaček, který také bydlí již 30 let v Brně, ale my ho pořád bereme jako hocha z Frenštátu, což on potvrzuje tím, že se skoro nehne od Zdenka Rašky, který býval jeho vedoucím kroužku, a pak tam byli dva hoši z Frýdku Místku, ti také bydleli s námi ve stejném penzionu.

Můj poněkud ležérní přístup k soutěži se projevil při létání s prvním modelem, kdy ještě terén nebyl rovnoměrně prohřátý a já si to chtěl odlétat v bezvětří a dokud není velké vedro, a tak se stalo, že po dvou výborných letech ten třetí byl do klesavého proudu, a tak do maxima mi chyběly 2 sec. a tím padla možnost s tímto modelem se dostat do FLY OFF gumáků.

Pak jsem se plně soustředil, jako by šlo o mistrovství světa, a za hodinu jsem s druhým modelem (Disperatem) třemi perfektními výkony, 3x maximum, jako vůbec první potvrdil, že budu létat FLY OFF. Když to Jirka viděl, tak se stejným typem chtěl stejně zabodovat. Dlouho zalétával a seřizoval a na soutěžní let šel, až když to začalo foukat. Výborný let mu skončil za horizontem blízkého kopce. Několikahodinové hledání bylo neúspěšné. Nakonec jsme požádali pilota čtyřmístné Cessny o pomoc při hledání. Starý pán byl velice ochotný, asi čtvrt hodiny jsme létali na azimutu letu a předpokládaného přistání Jirkova modelu. Ten pilot byl naprostý profík, točil zatáčky s náklonem přes 30° a při tom se nedíval na přístroje, ani na horizont, ale s námi pátral, kde by mohl model být. Když však na nízké rychlosti před přistáním naklonil Cessnu na 45°, tak jsem vytuhl a asi něco utrousil v tom smyslu, že z té malé výšky bychom vývrtku nemohli vybrat. On jen řekl: klid, já jsem létal akrobacii na Z-142 ve skupině Očovčí Bačovia. Bohužel ani z letadla jsme Jirkův model nenašli.

Adam Jakeš je v kontaktu s lidmi z amerického SAM, a tak nás vyhecoval postavit jednoduchý old-timer Cloud Tramp, se kterým byla domluvena velká mezinárodní korespondenční soutěž s jediným společným startem v 18 h místního času.

My jsme si ty modely přelétli již ve čtvrtek a při sobotní soutěži to bylo poznat: s velkou převahou jsme vyhráli, Jirka byl první a já druhý, třetí byl Miro Hartman z Košic a ostatní již s dost velkým odstupem za ním. Jirka měl velkou radost a byla to i jistá náplast na ten ulétnutý model.

Večer byla velká guláš party, ten guláš byl opravdu výborný! Pak plno diskuzí a také neformální jednání Slovenského SAM 119 (což je slovenská organizace old-timeristů), kde my Moraváci jsme byli i jako hosté.
V neděli ráno jsme šli znovu hledat, po dvou hodinách jsme to vzdali. Bylo mi jasné, že musím Jirkovi pomoci, aby se i s tím malým Trampem dostal do FLY OFF. Bylo to úplné čarování, hlídání vlaštovek, pohybu mylarové pásky na stožáru a much. Zásadně jsem Jirku posílal do závanů termiky a jen když to bylo naprosto jisté. Povedlo se!

Nakonec to FLY OFF jsme letěli jen tři, tím třetím byl mladý chlapec z Banské Bystrice a byl po čertech dobrý. Společný start tří modelů do FLY OFF se svazky natočenými na doraz byl impozantní. Výška mého Disperato po konci motoru byla ve stoupavém proudu přes 200 m, jen o něco méně měl Skřivan Samuela Potančoka z Banské Bystrice, Jirkův malý Tramp těmto špičkovým modelům nemohl konkurovat, ale i tak to byl velký úspěch Brna : první a třetí místo v kategorii gumáků.

S velkým zájmem jsem sledoval velkou skupinu hochů se školním větroněm Poštolka, kteří na svahu při společném hromadném startu na svahu soutěžili o největší vzdálenost v doletu. Paráda! Moc uvažuji o tom, že bych si na příště tu poštolku také postavil.

Adam Jakeš sice pokazil výsledek se svým zcela novým, krásným, ale nezalétaným gumákem JJ45, ale zato bojoval jako lev s větroněm Tosáček. První lety byly jen 40 a 50 s, ale ten třetí přes 25 minut – to nakonec stačilo na vítězství. Větroň však přistál na stromě uprostřed naprosto nepropustného trnitého křoví, Adam to vzdal. Před koncem soutěže však obětavec Valent vzal sekyrku a nakonec se vrátil i s modelem. Neznám jiného člověka, který by toto dokázal, neznám jiného vedoucího kroužku, který by vychoval tak šikovné modeláře, jak to dělá pan Valent, klobouk dolů!

Pořadatel byl velkorysý a tak nám vyšel vstříc, netrval na dodržení časového programu a vyhlášení výsledků této kategorie, předání diplomů a pohárů udělal hned po FLY OFF, abychom mohli odjet a v rozumné době se dostat domů. Cestou jsme se zastavili v Bojnici, v Handlové, tam něco popili v motorestu, obešli rybník, ale ten byl cítit rybinou, a tak asi hodinové koupání bylo až v Novákách. V těch tropech to bylo opravdu úmorné, výsledek náramný, Jirka je nadšený, i když je bez modelu, já bych měl asi být ještě více, ale zvykl jsem si krotit emoce. Přesto velký dík pořadateli a kamarádům na Slovensku, kam se budu vždy moc rád vracet.

L. Koutný

Brno 5.8. 2013